|
|
Jiří Černý děkuje všem za gratulace k 85. narozeninám.
|
hudební publicista
* 25. února 1936, Praha
|
Sleduj záznam pořadu (kliknu na foto)
na Čt Art
"KDYŽ SE ŘEKNE JIŘÍ ČERNÝ"
|
Ceny Anděl
20. 6. 2020
Záznam přenosu
|
V letech 1951–55 vystudoval průmyslovou školu stavební v Praze, pokračoval však na katedře žurnalistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (1955–60, Mgr.). Pracoval jako sportovní novinář v časopise Československý sport, 1963–65 byl vedoucím redaktorem kulturní rubriky časopisu Mladý svět. Poté působil jako hudební publicista a kritik ve svobodném povolání (jen v letech 1971–73 byl zaměstnán jako tiskárenský korektor a 1973–77 jako pedagog na Lidové škole umění v Praze). V letech 1990–92 byl šéfredaktorem časopisu Rock & Pop, od té doby je opět ve svobodném povolání.
Zájem o hudbu, který brzy převládl nad jeho aktivitami ve sportovní oblasti, projevil Černý už na počátku své novinářské kariéry: jeho vůbec prvním textem s hudební tematikou byla recenze inscenace Bizetovy opery Carmen ve Smetanově divadle (Večerní Praha 28. 3. 1956). V oblasti operní tvorby získal empirickou cestou mimořádně bohaté znalosti, jichž využívá ve své odborné publikační činnosti.
Hlavním těžištěm Černého publicistické tvorby je moderní populární hudba. V letech 1964–69 připravoval a později i jako speaker sám uváděl (společně se svou tehdejší manželkou Miroslavou Filipovou) každotýdenní rozhlasové hitparádové soutěžní pořady Dvanáct resp. Čtrnáct na houpačce, v nichž uplatňoval vysoká hodnotová kritéria a významně ovlivnil vkus tehdejší teenagerovské populace; pořady byly v době normalizace (březen 1969–89) zakázány. V letech 1966–67 uváděl v rozhlasovém Mikrofóru třikrát do týdne vlastní pořady Desky načerno. Už po srpnu 1968 sestavil a navrhl k vydání první album Karla Kryla Bratříčku, zavírej vrátka (Panton, březen 1969); po listopadu 1989 dále sestavil Krylova alba Tekuté písky (1990), Děkuji (1969), Jedůfky (1996) a To nejlepší 2 (1998, vše Sony Music/Bonton). V letech 1969–88 nesměl Černý v žádné formě spolupracovat s tehdejším Čs. rozhlasem, avšak od roku 1971 působil na tzv. antidiskotékách po celé tehdejší republice jako svérázný discjockey, který v dramaturgii a v komentářích k hraným skladbám zcela pomíjel kritéria komerční popularity. V letech 1971 a 1972 se stal vítězem soutěže písničkářského sdružení Šafrán o nejpozoruhodnějšího kritika s názvem Zlatý blbec. V listopadu a v prosinci 1989 byl aktivním účastníkem tzv. sametové revoluce (člen Koordinačního centra Občanského fóra a moderátor) společně s disidenty, s nimiž spolupracoval od založení CHARTY 77. Od roku 1990 zasahoval publicisticky i do sféry politické svými komentáři v Českém rozhlase (Načerno), ve společenském týdeníku Reflex (Osmý den), v Lidových novinách (pravidelná týdenní rubrika Pondělí Jiřího Černého) ad. Z Černého rozsáhlé konferenciérské, resp. moderátorské činnosti jsou nejvýznamnější American Folk Art (Washington 1995) a festival Blues v lese (Řevnice u Prahy, od 2001). V roce 1990 obdržel Černý nejvyšší uznání za zásluhy o festival Porta, Zlatou Portu a cenu Českého hudebního fondu za kritickou činnost.
Důležitou složkou Černého působení byla v 60. a 70. letech tvorba antologií ze zahraničních LP desek (mj. Charles Aznavour, Beach Boys, Jacques Brel, Bob Dylan, Four Tops, Simon & Garfunkel ad.), k nimž psal rovněž obsažné texty (sleeve notes). Kvalifikovaným výkladem uváděl monotematické večery, pořady v mládežnických a vysokoškolských klubech, v nichž mapoval zejména vývoj rockové hudby a popu (mj. Joan Armatrading, Beatles, Björk, Kate Bush, Nick Cave, Clannad, Eric Clapton, Leonard Cohen, Coldplay, Phil Collins, Doors, Bob Dylan, Frames, Peter Gabriel, Genesis, Jimi Hendrix, Jethro Tull, Marek Grechuta, Janis Joplin, Joni Mitchell, Czeslaw Niemen, Sinéad O´Connor, Bulat Okudžava, Nirvana, Pearl Jam, Pink Floyd, Radiohead, Rolling Stones, Sex Pistols, Soundgarden, Bruce Springsteen, U 2, Vladimir Vysockij, Tom Waits, Yes, z českých Petr Kalandra, Karel Kryl, Vladimír Merta, Eva Olmerová, Divadlo Semafor, Divadla malých forem, Jiří Voskovec a Jan Werich, Rock a poezie ad. Podstatným rysem Černého přístupu ke zvoleným tématům je vysoká vkusová náročnost, pestrost žánrového záběru a důsledné negování komerčních hledisek při výběru. K nejcennějším plodům Černého popularizátorské práce patří knihy Zpěváci bez konzervatoře, Poplach kolem Beatles, Hvězdy světových mikrofonů a Hvězdy tehdejších hitparád (poslední tři společně s Miroslavou Filipovou) a sborník Zpěváci před soudem. Aktivní je Černý i v oblasti producentské – produkoval alba skupiny Točkolotoč Čvahe Svitavendar (Panton 1990), Pavlíny Jíšové a skupiny Weekend Někdo jiný než jsem já (Reflex 1993) a Petra Skoumala Hotelový pokoje (Bonton 1994).
Od počátku 60. let píše kritické recenze. Jeho soudy jsou psány bohatě obrazným, při tom však srozumitelným jazykem. Černého nezpochybnitelná odborná autorita, opřená o obsáhlé znalosti jak z oblasti populární hudby a jazzu, tak ze sféry hudby vážné, významně ovlivňovala vkus čtenářů zejména v časopisech Melodie, Gramorevue, Rock & Pop (mj. seriál o světových zpěvácích Srdcerváči – 1993), Folk a Country (celoroční seriály Albové milníky českého folku, Albové milníky české country, Uzavřené kapitoly) ad.
Od poloviny 90. let recenzoval Černý často operní a muzikálové inscenace (zejména v dvouměsíčníku Svět a divadlo a v Divadelních novinách); v letech 1998–2003 publikoval recenze koncertů, profily hudebních osobností atd. v rámci kulturního zpravodajství pořadu České televize Dobré ráno. Pro rozhlasovou stanici Radio Collegium připravil v roce 1992 třicet hodinových profilů českých i světových operních pěvců. V Českém rozhlase má od počátku 90. let řadu pravidelných pořadů (především pondělní Libečky, jednou do měsíce v sobotu Samomluvy s hudbou a každého čtvrt roku nedělní tříhodinová Dobrá jitra). V roce 1989 vypukl mezi Jiřím Černým a jeho bývalou manželkou Miroslavou Filipovou–Černou spor o uznání autorského podílu na vytvoření knihy Hvězdy tehdejších mikrofonů. Spor byl ukončen až v roce 1995 v občanskoprávním řízení (Jiří Černý a vydavatelství Panton proti Miroslavě Filipové–Černé). Soud rozhodl, že Miroslava Filipová–Černá je spoluautorkou knihy, a přiznal jí nárok na polovinu honoráře. Na základě tohoto výroku soudu rozhodl v roce 1995 tehdejší generální ředitel Českého rozhlasu Vlastimil Ježek o přerušení externí spolupráce ČRo s Jiřím Černým; ta však byla záhy znovu navázána.Kromě dále uvedených prací napsal Černý další četné příspěvky do časopisů Gramorevue, Jazz, Populár, Portýr, Reflex, do Českého rozhlasu a České televize ad., výkladové texty na obaly LP gramofonových desek a kompaktních disků, přispěl hesly do Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby (EJ 1986, 1987, tj. Část jmenná – Světová scéna) atd.
Zkopírujte si kód tohoto banneru na vaše stránky:
 |
|
|
|
|
